Brecštejn - odpoutání se od civilizace
V pátek 13.října 2006 jsem si řekl, že bych si mohl zabalit batoh, koneckonců když už jedu na výpravu, mohlo by se to hodit. Nuže, obsah činil něco jako spacák, stan, nějaké to oblečení a trochu proviantu. Stan proto, že se bude spát venku, ale to bystřejší z Vás asi pochopili :)
V odpoledních hodinách jsem se (i s dobře zabaleným a uzavřeným batohem) dostavil na klasické místo našich srazů před odjezdy kamkoliv,tedy ""pod hodiny"". Lidí tam bylo nepočítaně... Já jsem si dal tu práci a spočítal je, ale konečné číslo jsem zapoměl. No, každopádně jsem tam byl já, Lahváč, Tučňák, Mýval a Hynek za skauty, Tlamas, Fugas, Profesor, Kačer za vedoucí a Ondrášek, Pavouk, Pavouček, Lukáš, Kája, Míla a Martin za vlčata.V takto hojném počtu jsme tedy vyrazili směr: příroda. Výprava měla být situována do tzv. let krize, těsně po první světové válce.
V Trutnově jsme vysoupili z vlaku, přičemž skautům + Tlamasovi bylo sděleno, že nám zhruba za šest minut odjíždí vlak a ať si koupíme jízdenky. Jediné, co Kačer ještě prozradil bylo to, že máme vystoupit na druhé zastávce a obkreslit minimálně šest státních poznávacích značek automobilů. Po tomto sdělení jsem začal vážně pochybovat o Kačerově duševní rovnováze, ale budiž. Vystoupili jsme tedy a po kratší slovní přestřelce typu: "co jako dál" a "já půjdu tudy, vy si běžte kudy chcete" jsme se dohodli, že začneme obkreslovat... K dobru nám byly železniční šraňky, ty se však ne a ne zavřít a tak jsme museli kolemjedoucím vozidlům zatarasit cestu vlastními těly. Po zaklepání na okénko prvního úlovku, vyslovení naší pofiderní prosby a ujištění, že opravdu nebudeme na SPZ kreslit nemravné ornamenty, nám bylo svoleno. Podobným způsobem jsme posháněli zbytek značek a vyvstala nám na mysli otázka, jak se dostat tam, kam se máme dostat, tedy ke zřícenině hradu Brecštejna. S tím, že nevíme jakým směrem ke hradu, jsme se vydali vpřed (stále jsem doprovázen mým věrným a plně naloženým batohem). Zastavili jsme se až asi dva kilometry od místa výsadku z vlaku, a to v nějaké větší vesnici. Zhruba dvě hodiny (za neustálého úbytku světla do absolutní tmy) jsme hledali pamětní desku s něčím, co by nám po dosazení do nějaké zapeklité šifry udalo alespoň směr. Po velikém snažení se nám to zázrakem podařilo a my jsme mohli pokračovat v cestě. Musím podoknout, že celá vesnice na mě působila značně mrtvolně a negativně, zvláště když jsme si vybrali místo k odpočinku u velice ponurého kostela. V průběhu pochodu nám to několikrát nedalo a ujistili jsme se u místní honorace, že jdeme správným směrem. Cesta byla monotónní, a tak nemá cenu dopodrobna rozebírat naše propocená trička, černočernou tmu a neustálé Tučňákovo nespokojené a podrážděné skuhrání.
Dorazili jsme do cíle. I když jsme o tom dosti pochybovali, jelikož tma byla opravdu tmou a les do výsledku moc světla nepřidal :) Druhá skupina, tzn. vlčata a vedoucí, na nás už čekali. Za naprosté tmy a občasného probliknutí čelovky jsme postavili stany, uložili se ke spánku a spali.
Nikde se nevyspím tak dobře, jako ve spacáku pod stanem, a tak tomu bylo i dnes. Rozdělali jsme oheň, pokochali se tím místem, protože v noci jsme ani nezaregistrovali, jak je tam krásně, něco posnídali, vlčata odešla do vesnice něco hledat a my dostali za úkol zamaskovat telefonní kabel (provázek) tak, aby ho děcka nenašla. Maskovali jsme, maskovali jsme, až jsme zamaskovali. Vlčata přišla, hledala, hledala až našla... Nastal čas oběda, což pro mě, Lahváče, Tlamase a možná ještě pro někoho dalšího znamená Vi hou ng (čti: Vihoň). Po jídle přišla na řadu další hra, opět od Kačera. Rozdělili jsme se do dvou družstev, jedni byli obránci, jedni kurýři. Kurýři měli za úkol dopravovat nové poválečné peníze do velkých československých měst, obránci se jim v tom (jak jinak) snažili zabránit. Docela slušně jsme se naběhali, někdy spíše napadali a ve výsledku se z toho vyklubala velice zábavná hra. Další hrou byl klasický boj s papírovo-izolepovými zbraněmi typu dvojkoule na provázku, trojkoule na provázku, půl koule bez provázku a podobné. Bojovali jsme zarputile, bránili jsme, co to dalo, ale ruiny Brecštejnu jsme přesto neubránili. Už byl večer a šeřilo se, takže jsme pojedli, popovídali a odvážlivci se šli podívat na hvězdy z hradeb (spíše polohradeb) Brecštejna. Bylo krásně jasno, což se bohužel nevylučuje s nepříjemně vlezlou zimou, která postupně přemístila z hradu do stanů všechny pozorovatele a romantiky.
Ráno bylo velice podobné tomu předešlému, avšak byla neděle. Hlavní náplní dopoledne se stal geocaching, tedy hledání tajných schránek pomocí GPS navigace. Cashku jsme našli, takže nám už nic nebránilo v tom pustit se do balení a úklidu tábořiště. Všechno jsem si pečlivě zabalil do svého batohu a šel jsem ještě s Mývalem, Hynkem a posléze i Fugasem lézt na stěny zříceniny.
Dobaleno, douklizeno, můžeme vyrazit a taky že jsme vyrazili. Naše cesta vedla opět přes vesnici až k zastávce vlaku, kde jsme v pátek vystoupili. Čas do příjezdu pendolina jsme se s Kačerem snažili vyplnit frisbee diskem, avšak zákeřný a podlý vítr nám v tom zdárně bránil. Velice jsem se potom divil, co disk vyvádí po relativně zdařilém hodu.:) Vlak přijel, nastoupili jsme a odjeli. V Trutnově jsme měli přesedat a zbývalo nám asi dvacet minut času, tak se všichni šli občerstvit do občerstvení. Po nástupu do našeho dalšího vlaku jsme se rozškatulkovali do kupéček a hodnotili ne zcela uplynulý víkend - naprosto kladně:) V pořádku jsme dojeli do Hradce, vlčata přežila všechna a v nádražní hale si je rozebrali rodiče.
Já jsem si po příjezdu domů dal horkou vanu a pořádně jsem se najedl. Při vybalování svého úžasného batohu jsem zjistil nemilý fakt, a to ten, že bratři skauti mi velice šikovně umístli do hlavní kapsy batohu cihlu...:) Proto se mi šlo asi tak dobře...
V odpoledních hodinách jsem se (i s dobře zabaleným a uzavřeným batohem) dostavil na klasické místo našich srazů před odjezdy kamkoliv,tedy ""pod hodiny"". Lidí tam bylo nepočítaně... Já jsem si dal tu práci a spočítal je, ale konečné číslo jsem zapoměl. No, každopádně jsem tam byl já, Lahváč, Tučňák, Mýval a Hynek za skauty, Tlamas, Fugas, Profesor, Kačer za vedoucí a Ondrášek, Pavouk, Pavouček, Lukáš, Kája, Míla a Martin za vlčata.V takto hojném počtu jsme tedy vyrazili směr: příroda. Výprava měla být situována do tzv. let krize, těsně po první světové válce.
V Trutnově jsme vysoupili z vlaku, přičemž skautům + Tlamasovi bylo sděleno, že nám zhruba za šest minut odjíždí vlak a ať si koupíme jízdenky. Jediné, co Kačer ještě prozradil bylo to, že máme vystoupit na druhé zastávce a obkreslit minimálně šest státních poznávacích značek automobilů. Po tomto sdělení jsem začal vážně pochybovat o Kačerově duševní rovnováze, ale budiž. Vystoupili jsme tedy a po kratší slovní přestřelce typu: "co jako dál" a "já půjdu tudy, vy si běžte kudy chcete" jsme se dohodli, že začneme obkreslovat... K dobru nám byly železniční šraňky, ty se však ne a ne zavřít a tak jsme museli kolemjedoucím vozidlům zatarasit cestu vlastními těly. Po zaklepání na okénko prvního úlovku, vyslovení naší pofiderní prosby a ujištění, že opravdu nebudeme na SPZ kreslit nemravné ornamenty, nám bylo svoleno. Podobným způsobem jsme posháněli zbytek značek a vyvstala nám na mysli otázka, jak se dostat tam, kam se máme dostat, tedy ke zřícenině hradu Brecštejna. S tím, že nevíme jakým směrem ke hradu, jsme se vydali vpřed (stále jsem doprovázen mým věrným a plně naloženým batohem). Zastavili jsme se až asi dva kilometry od místa výsadku z vlaku, a to v nějaké větší vesnici. Zhruba dvě hodiny (za neustálého úbytku světla do absolutní tmy) jsme hledali pamětní desku s něčím, co by nám po dosazení do nějaké zapeklité šifry udalo alespoň směr. Po velikém snažení se nám to zázrakem podařilo a my jsme mohli pokračovat v cestě. Musím podoknout, že celá vesnice na mě působila značně mrtvolně a negativně, zvláště když jsme si vybrali místo k odpočinku u velice ponurého kostela. V průběhu pochodu nám to několikrát nedalo a ujistili jsme se u místní honorace, že jdeme správným směrem. Cesta byla monotónní, a tak nemá cenu dopodrobna rozebírat naše propocená trička, černočernou tmu a neustálé Tučňákovo nespokojené a podrážděné skuhrání.
Dorazili jsme do cíle. I když jsme o tom dosti pochybovali, jelikož tma byla opravdu tmou a les do výsledku moc světla nepřidal :) Druhá skupina, tzn. vlčata a vedoucí, na nás už čekali. Za naprosté tmy a občasného probliknutí čelovky jsme postavili stany, uložili se ke spánku a spali.
Nikde se nevyspím tak dobře, jako ve spacáku pod stanem, a tak tomu bylo i dnes. Rozdělali jsme oheň, pokochali se tím místem, protože v noci jsme ani nezaregistrovali, jak je tam krásně, něco posnídali, vlčata odešla do vesnice něco hledat a my dostali za úkol zamaskovat telefonní kabel (provázek) tak, aby ho děcka nenašla. Maskovali jsme, maskovali jsme, až jsme zamaskovali. Vlčata přišla, hledala, hledala až našla... Nastal čas oběda, což pro mě, Lahváče, Tlamase a možná ještě pro někoho dalšího znamená Vi hou ng (čti: Vihoň). Po jídle přišla na řadu další hra, opět od Kačera. Rozdělili jsme se do dvou družstev, jedni byli obránci, jedni kurýři. Kurýři měli za úkol dopravovat nové poválečné peníze do velkých československých měst, obránci se jim v tom (jak jinak) snažili zabránit. Docela slušně jsme se naběhali, někdy spíše napadali a ve výsledku se z toho vyklubala velice zábavná hra. Další hrou byl klasický boj s papírovo-izolepovými zbraněmi typu dvojkoule na provázku, trojkoule na provázku, půl koule bez provázku a podobné. Bojovali jsme zarputile, bránili jsme, co to dalo, ale ruiny Brecštejnu jsme přesto neubránili. Už byl večer a šeřilo se, takže jsme pojedli, popovídali a odvážlivci se šli podívat na hvězdy z hradeb (spíše polohradeb) Brecštejna. Bylo krásně jasno, což se bohužel nevylučuje s nepříjemně vlezlou zimou, která postupně přemístila z hradu do stanů všechny pozorovatele a romantiky.
Ráno bylo velice podobné tomu předešlému, avšak byla neděle. Hlavní náplní dopoledne se stal geocaching, tedy hledání tajných schránek pomocí GPS navigace. Cashku jsme našli, takže nám už nic nebránilo v tom pustit se do balení a úklidu tábořiště. Všechno jsem si pečlivě zabalil do svého batohu a šel jsem ještě s Mývalem, Hynkem a posléze i Fugasem lézt na stěny zříceniny.
Dobaleno, douklizeno, můžeme vyrazit a taky že jsme vyrazili. Naše cesta vedla opět přes vesnici až k zastávce vlaku, kde jsme v pátek vystoupili. Čas do příjezdu pendolina jsme se s Kačerem snažili vyplnit frisbee diskem, avšak zákeřný a podlý vítr nám v tom zdárně bránil. Velice jsem se potom divil, co disk vyvádí po relativně zdařilém hodu.:) Vlak přijel, nastoupili jsme a odjeli. V Trutnově jsme měli přesedat a zbývalo nám asi dvacet minut času, tak se všichni šli občerstvit do občerstvení. Po nástupu do našeho dalšího vlaku jsme se rozškatulkovali do kupéček a hodnotili ne zcela uplynulý víkend - naprosto kladně:) V pořádku jsme dojeli do Hradce, vlčata přežila všechna a v nádražní hale si je rozebrali rodiče.
Já jsem si po příjezdu domů dal horkou vanu a pořádně jsem se najedl. Při vybalování svého úžasného batohu jsem zjistil nemilý fakt, a to ten, že bratři skauti mi velice šikovně umístli do hlavní kapsy batohu cihlu...:) Proto se mi šlo asi tak dobře...
