Ivančena 2008
Nápad, jet někam do Beskyd s odjezdem z Hradce v jednu hodinu ráno, mně už od začátku přišel na hlavu, takže mě zaujal. A jak se stalo, tak se stalo. V 0:40 se na hlavním vlakovém nádraží v Hradci Králové sešla tato individua: Lukáš, Mýval, Tučňák, Lahváč, Fugas, Kačer, Pidži, Andrea a já. Cesta byla naplánována takto. Odjezd z HK do Pardubic, kde přestoupíme na rychlík do Ostravy a odtamtud lokálními spoji pod Beskydy. Cílem v dáli je poutní místo – Ivančena, kde byli za druhé světové války popraveni Gestapem skauti, kteří bojovali proti režimu. Je tam také mohyla, kam každý návštěvník může přinést kámen a tím přidat svůj díl k poutnímu místu.
Naše cesta byla ve většině případů prospána a uběhla vcelku rychle. V Ostravě se k nám připojil/a bratr/ setra Světluška a mohli jsme tedy vyrazit směr Ivančena. Cestu nám zkrátil vlak a neméně i autobus. Díky těmto dvěma věrným přátelům jsme se dostali pod hřebeny hor v dobrém, až rekordním čase. Každý z nás měl s sebou nějaký ten kamínek, akorát Fugas pořád neměl dost a vnukl nám myšlenku nalezení nějakého extrémně nepřenosného kamenného přítele a dopravení ho až na Ivančenu. Když ostatní viděli, že Fugas, Lahváč a já to myslíme do jisté míry vážně, šli napřed. Dále bude popsána cesta nás tří a kamene. Nevím, jaká jiná dobrodružství potkala druhou skupinu, pravděpodobně bojovali s tříhlavou saní a spadla na ně lavina, ale to nechám na někom jiném, aby nám popsal, jak přesně to bylo. My jsme zbudovali provizorní nosítka a kámen za obdivného ,,oooo,, kolemjdoucích dopravili až k mohyle, kde byl zvážen.
Musím přiznat, že číslo na váze předčilo naše typy, které se pohybovaly kolem dvaceti až třiceti kilogramů. Evidentně jsme kamenného přítele podcenili, jelikož vážil dobrých padesát kilogramů! Druhá skupina seděla na lavičce a v čele s Pidžim a Světluškou slintala nad neustále novými a novými příchozími skautkami. Po běžné agendě, čítající podepsání kamenného přítele všemi přítomnými členy 18+18, pokládání vlastních kamínků k mohyle a nějaké té fotce, jsme se vydali směr Lysá Hora. Je to nejvyšší hora Beskyd s výškou 1324 m.n.m. a od Ivančeny není vidět. Možná dobře, protože když jsme se pod ní dostali, nebylo nám zrovna do zpěvu. Nicméně ji všichni ( kromě Kačera, který se zúčastnil mše) bez problému vyšlápli a nahoře jsme pojedli nějaké to pivo a popili buřty J. Přišel se za námi podívat i náš bratr z východu, konkrétně z jedné z Korejí. Byl to Kun-Profesor-Gfu , jinak též řečený Fot-Profesor-Ograf.
Fotu-Profesoru-Ografovi byl sebrán fotoaparát Lahváčem, který s nim – velmi nečekaně – fotil. Nahoře na Lysé bylo krásně, byli jsme v úrovni mraků a svítilo nám sluníčko. Opravdu se nám odtamtud nechtělo, ale zase tam nebylo moc co na práci a dole čekal Kačer. Tak jsme sešli a po krátké poradě jsme se vydali zpět na autobus. Někdo si zkrátil cestu strmým úpatím, někdo zase ne. Nicméně jsme se ve zdraví sešli u autobusu a mohli jsme vesele vyjet. Ve Frýdlantu nad Ostravicí, jsme si při čekání na vlak užili sladkého nicnedělání, rozpáleného sluníčka a smrdících nohou. Z rozjímání nás vytrhl příjezd vlaku. Bez potíží jsme se dopravili do Ostravy, kde se s námi rozloučil/a bratr/ sestra Světluška. Po chvíli čekání nám přijel vlak, nyní typu IC. Nápad, abychom si ve vlaku sundali boty, se později ( vlastně hned) ukázal jako těžce sebedestrukční. Po bližším zkoumání inkriminovaných bot jsme došli k závěru, že nejtěžší kalibr mají moje pohorky. Průvodčí vždycky tak nějak podivně pokrčil nos, ale usnesli jsme se, že to bude stálý mimický zvyk přestárlého obličeje. Cestou zpět jsme nespali vůbec, naopak jsme velice živě probírali témata jako gravitační zákony, asociační zákony a v hovoru došlo taky na kopulační zákony.
Párkrát padlo něco o radaru, nicméně hlavní diskusní okruhy jsem už jmenoval. Zanedlouho (asi za tři a půl hodiny) jsme dorazili do Hradce a rozloučili se tam, kde jsme se před dvaceti jedna hodinami a dvaceti minutami sešli.
Fotografie od Fotu-Profesoru-Ografova jsou v jeho fotogalerii.
Naše cesta byla ve většině případů prospána a uběhla vcelku rychle. V Ostravě se k nám připojil/a bratr/ setra Světluška a mohli jsme tedy vyrazit směr Ivančena. Cestu nám zkrátil vlak a neméně i autobus. Díky těmto dvěma věrným přátelům jsme se dostali pod hřebeny hor v dobrém, až rekordním čase. Každý z nás měl s sebou nějaký ten kamínek, akorát Fugas pořád neměl dost a vnukl nám myšlenku nalezení nějakého extrémně nepřenosného kamenného přítele a dopravení ho až na Ivančenu. Když ostatní viděli, že Fugas, Lahváč a já to myslíme do jisté míry vážně, šli napřed. Dále bude popsána cesta nás tří a kamene. Nevím, jaká jiná dobrodružství potkala druhou skupinu, pravděpodobně bojovali s tříhlavou saní a spadla na ně lavina, ale to nechám na někom jiném, aby nám popsal, jak přesně to bylo. My jsme zbudovali provizorní nosítka a kámen za obdivného ,,oooo,, kolemjdoucích dopravili až k mohyle, kde byl zvážen.
Musím přiznat, že číslo na váze předčilo naše typy, které se pohybovaly kolem dvaceti až třiceti kilogramů. Evidentně jsme kamenného přítele podcenili, jelikož vážil dobrých padesát kilogramů! Druhá skupina seděla na lavičce a v čele s Pidžim a Světluškou slintala nad neustále novými a novými příchozími skautkami. Po běžné agendě, čítající podepsání kamenného přítele všemi přítomnými členy 18+18, pokládání vlastních kamínků k mohyle a nějaké té fotce, jsme se vydali směr Lysá Hora. Je to nejvyšší hora Beskyd s výškou 1324 m.n.m. a od Ivančeny není vidět. Možná dobře, protože když jsme se pod ní dostali, nebylo nám zrovna do zpěvu. Nicméně ji všichni ( kromě Kačera, který se zúčastnil mše) bez problému vyšlápli a nahoře jsme pojedli nějaké to pivo a popili buřty J. Přišel se za námi podívat i náš bratr z východu, konkrétně z jedné z Korejí. Byl to Kun-Profesor-Gfu , jinak též řečený Fot-Profesor-Ograf.
Fotu-Profesoru-Ografovi byl sebrán fotoaparát Lahváčem, který s nim – velmi nečekaně – fotil. Nahoře na Lysé bylo krásně, byli jsme v úrovni mraků a svítilo nám sluníčko. Opravdu se nám odtamtud nechtělo, ale zase tam nebylo moc co na práci a dole čekal Kačer. Tak jsme sešli a po krátké poradě jsme se vydali zpět na autobus. Někdo si zkrátil cestu strmým úpatím, někdo zase ne. Nicméně jsme se ve zdraví sešli u autobusu a mohli jsme vesele vyjet. Ve Frýdlantu nad Ostravicí, jsme si při čekání na vlak užili sladkého nicnedělání, rozpáleného sluníčka a smrdících nohou. Z rozjímání nás vytrhl příjezd vlaku. Bez potíží jsme se dopravili do Ostravy, kde se s námi rozloučil/a bratr/ sestra Světluška. Po chvíli čekání nám přijel vlak, nyní typu IC. Nápad, abychom si ve vlaku sundali boty, se později ( vlastně hned) ukázal jako těžce sebedestrukční. Po bližším zkoumání inkriminovaných bot jsme došli k závěru, že nejtěžší kalibr mají moje pohorky. Průvodčí vždycky tak nějak podivně pokrčil nos, ale usnesli jsme se, že to bude stálý mimický zvyk přestárlého obličeje. Cestou zpět jsme nespali vůbec, naopak jsme velice živě probírali témata jako gravitační zákony, asociační zákony a v hovoru došlo taky na kopulační zákony.
Párkrát padlo něco o radaru, nicméně hlavní diskusní okruhy jsem už jmenoval. Zanedlouho (asi za tři a půl hodiny) jsme dorazili do Hradce a rozloučili se tam, kde jsme se před dvaceti jedna hodinami a dvaceti minutami sešli.
Fotografie od Fotu-Profesoru-Ografova jsou v jeho fotogalerii.
