Po dlouhé době se náš pro-oddíl zase jednou rozhoupal k výpravě do lůna přírody, tentokráte do krásných oblastí Vysokomýtska a Prosečska, do kraje písku, pískovců, pískovcových skal, pískovcových útvarů a dalších roztodivných blíže neidentifikovatelných pískových útvarů. Ensemble tvořil Tomáš, Honzik, Já, tedy Okoun, Kačka, Tlamáč, Vašek&Lahváč&Tučňák, Vítek a Dominik. Naším útočištěm se měla stát chata 5. oddílu z Vysokého Mýta, poblíž Roudné u Nových Hradů, která se sice nacházela ve více obydlené oblasti, než jsme čekali, ale přesto to bylo skvělé místo pro pobyt.
Jediná potíž spočívala ve faktu, že klíče se nacházely dále, než mi bylo milo a zdrávo, a z toho důvodu jsem si musel udělat osobní okliku přes Mýto a Litomyšl, abych je vyzískal od správkyně a umožnil nám tak vstup do objektu. No.... má cesta byla rozhodně zajímavá, ale raději bych se věnoval putování zbytku oddílu.
(tento odstavec píše Catcher) S různým zpožděním jsme se v sobotu 28.května ráno sešli na klasickém místě na hradeckém hlavním nádraží. Všechno probíhalo celkem v pořádku, jenom ve Slatiňanech jsme museli přesedat na autobus, abychom přejeli problémy na trati. Jeden z autobusů vyvolával dojem novinky ze 40 let minulého století. Ve Žďárci u Skutčě jsme jako správní homeless na nádraží posvačili a přesunuli se do asi dva kilometry vzdálenené Skutče, kde jsme měli nastoupit na autobusu. Hodinu a půl dlouhou pauzu jsme v místním pěkném parku vyplnili buď odpočinkem pasivním válením se na lavičkách), nebo aktivním (frisbee disk). 90 minut uběhlo jako voda a moderním autobusem jsme se přepravili do Proseče, kam byl také dopraven autem Vítek, který ráno jet nemohl. I vydali jsme se na cestu, prošli jsme si kamenolem, zčásti zatopený. Původní plán, vykoupat se, nebyl nerealizovatelný, ale při pohledu na plovoucí pneumatiku od bagru (a pak, že bagr neplave) a několik mnoho skvrn od oleje nás rychle odradilo. Horko bylo stále dotěrnější, zapadli jsme proto do lesa. Poledne jsme strávili hledáním studánky, abychom mohli doplnit vodu. Po několika marných pokusech jsme to vzdali a rozbili minitábor u potoka asi tři kilometry jižně od našeho cíle, Nových Hradů. K obědu byla uzenina z Tesca, musím říci, že už jsem jedl lepší, ale i mnohem horší. Po „obědě“ se někteří šli vykoupat do menší tůně, aby spláchli svůj smradlavý pot :-)
Konečně se k nám dostal i Okoun, který měl i klíče od chaty. Bordel po sobě jsme uklidili a vydali se na cestu. No a abych nezapomně... přibližně v tomto bodě začal Dominik s tím, že už nemůže. Další položkou na programu dne je pokračování cesty směrem k našemu ubytování terénem, který připomínal náš milý známý Modlivák, ale byl úplnou rovinkou v porovnání s tím, co nás teprve čeká. Po krátkém zdržení u jeskynního systému vysoko v kopci, kam se společně s Honzou vyškrábali i někteří aktivitou kypící jedinci, zjišťujeme, že naše zásoby pitné i nepitné vody se již blíží neúnosné hranici, a proto je zvolena další malá odbočka ke Kapalické studánce. To by ještě nebylo nic hrozného, jenže úlohy dovést nás bezpečně k cíli se zhostil Honzík, jenže, abyste si nemysleli, že to on nějak pokazil, my za to také můžeme, protože jsme ho nezastavili. Po vejšlapu menšího kopečka po jakémsi lokálním značení, za totální absence čehokoliv, co by se podobalo studánce více než kosmický velbloud, jsme přestali věřit Honzíkovu "já to znám, už jsem tam jednou byl" a podívali se do mapy, že vysněná studánka je sice 200 metrů od nás, ale až za srázem, který je nutno obejít. Takže dolů, po cestě o pár metrů dál a jsme tam. Vítá nás čisťoulinký rybníček, jehož hladina občas i probleskuje pod nánosem usazených organických látek, a za ním malá, leč útulná studánka a zařízení připomínající plechovku, na jehož smysl jsme nedokázali přijít. Kromě toho tam byl taková sympatická výpusť, která lákala zejména Lahváče, který konečně našel svoji zábavu v prkně, kterým zacpával a zase uvolňoval výtok vody ze studánky do onoho sympatického rybníčku. Drobný neúspěch nás ale nezdolá, takže vzhůru na další cestu a o několik soustředěných koordinovaných pohledů na zadní kolo kolemprojíždějícího auta a o několik Dominikových jáužnemůžu později již vrzají prkna podlahy oné budovy pod našimi kroky. Nutno podotknout, že v této chvíli máme za sebou sotva 10 km, v to počítaje i převýšení překonané po našem studánkovém dobrodružství, a to je velký rozdíl oproti naší poslední (a vlastně i první) výpravě do těchto končin.
Následuje kratší porada o tom, co a jak, nahlédnutí do mapy, přeorganizace plánu na zítřek a návrh, že bychom se teď mohli jít podívat do Pivnické rokle, která má (alespoň dle Stopařova průvodce) být zajímavá a i relativně blízko. Dobrá tedy, bereme lana a lezecké propriety, které si uzurpuje Vašek (především to drsně vypadající zelené lano a všechny drsně cinkající karabiny). Faktem, který všechny potěšil, bylo, že naše cesta vedla víceméně stejně, jako jsme přišli, až po tu už po n-té zmiňovanou studánku. Cestou jsme nasadili konverzační téma "Náborově-společenská akce pro veřejnost a školy v září" a "Peprné historky ze zákulisí Čekatelek HK". Po sedmero dotazech kdy už tam budem a sedmero odpovědích obsahujících sedm minut v sedmero různých variacích a permutacích (nezapomínáme na jáužnemůžu) jsme dorazili k Dolanskému mlýnu a k místu, kde od cestu odhýbala odbočka do lesa a jenom malá, rozviklaná cedule ukazovala, že tam je víc, než jen temný úvoz plný loupežníků a různě sexuálně orientované chamradi. V té chvíli mohlo být už tak 8 hodin večer a sluníčko se chystalo na pouť přes obzor do Austrálie. I vydali jsme se hrdinsky na pouť a po několika minutách chůze jsme po cestě do kopce jsme usoudili, že ona rokle bude spíše dole, a tudíž následoval skluz po 70stupňovém svahu plném jehličí a stromů až dolů, kde bylo patrné poměrně široké řečiště, naštěstí pro nás v tuto roční dobu vyschlé. Jak jsme tak pokračovali, břehy po obou stranách se začaly zvedat a nakonec přerostly ve skálu. Písek začal být všude. Následovala terénní pouť roklí, která místy skutečně dosahovala úctyhodných výšek, úctyhodných úžek, roklí z pískovce tak měkkého, že do něj šlo psát prstem, a ve kterém už několik úctyhodných jedinců zanechalo své stopy. Rovněž poletující frisbee disk se po nárazu do kamene neponičil, nýbrž urval kus šutru, tedy pokud ve skále rovnou nezůstal zaříznutý. V jednom místě se rokle rozdvojovala a my našli skálu, která byla na první pohled vhodná k lezení. Druhý pohled prokázal, že skála, která se proti svému zdolání brání tím, že prostě odpadává pod rukama, drolí se, sype člověku písek do očí, aby po prvním pokusu zjistil, že lano do ní už stihlo vyříznout dvaceticentimetrovou díru, není úplně to levé banánové. Proto jsme zvolili jiný postup na jiném místě, kde to šlo trochu lépe. O dvacet metrů dál nás čekalo několik děr, mocně vystlaných volným pískem. Bližší prozkoumání ukázalo, že se za nimi ukrývá rozsáhlá jeskyně, kam jsme se pohodlně vešli všichni, a několik průlezů, kterými bylo možné plazit se sem a tam a vykukovat z různých děr ve stěně rokle. Tedy alespoň mladí a dostatečně malí to mohli. Ubývající světlo nám posléze ukázalo, že bychom mohli pohnout kostrou, chceme-li se odtamtud dostat živí. Další cesta roklí byla ale opravdu síla, ukázalo se, že si Průvodce nevymýšlel, když psal o půl metru širokých úžinách, o prolejzání skalních prolejzaček, překonávání padlých kmenů, na jednom místě jsme dokonce museli využít žebřík, který tam pro tento účel byl. A celou doby jsme šli proti proudu vyschlým, nebo téměř vyschlým korytem, a tak jsme si říkali, jak pěkné to tu musí být zjara, když ledy tají. A ve chvíli, když už jsme téměř neviděli, jsme dorazili na konec (respektive na začátek) rokle, zázračně se vynořili z temného lesa na louku plnou světla, které nás hned praštilo do očí, no zkrátka nádherné načasování přesně na vteřinku. Prostě perfektní pointa.
Nastal čas vrátit se. Protože vracet se zpět roklí – no to nepřicházelo v úvahu, zvolili jsme jinou cestu. Vzhledem k tomu, že jsme byli kousek od místa, kde jsme před 10 hodinami vystupovali z autobusu, říkali jsme si, že to bude ještě docela štreka, avšak vzali jsme to zkratkou přes pole, okolo místního JZD na lesní cestu, která nás napojila na ten kopec, na kterém jsme toho odpoledne marně hledali studánku, a vyšli jsme o kousek dál tam, kde už jsme byli tento den vlastně počtvrté. Cestou lesem bylo mladíky zvoleno vhodné konverzační téma – filmové horory, a tak naši neohrožení borci měli v gatích naděláno. Kromě toho ještě řeč šla okolo různých paranormálních otázek jako na co jsou sny, co bude po smrti, a zda existuje Matrix.
Okolo jedenácté večer jsme dorazili zpět na základnu. Všichni byli unavení a hladoví, proto to vezmu jedním slovem – večeře:) Ta zabrala ještě dobrou chvilku, ale dalo se u toho aspoň sedět. Po dlouhé době jsme se také pokoušeli o společné vaření, a docela to i vyšlo, když nepočítám stav kuchyně (zejména toho, do čeho je možné napustit špínu a smrad – hadry, utěrky atd.), ze které by dostal i ten nejotrlejší hygienický kontrolor okamžitou náhodnou anihilaci hmoty. A pak jen spááááát.......
...........a ráno se probudit do slunného dne asi okolo půl desáté. Snídaně a co dál? Chvíli jsme obdivovali kvantum můr na stěně chaty, pak vyrazili na krátkou lukostřeleckou session a také zjistili, že hrát frisbee na terénu, který připomíná tankodrom s převýšením jeden metr na jeden metr (znamínko otáčej na konci každého metrového úseku), není ideální. Protože s tím počítal náš plán a všichni byli po včerejšku ještě trochu utahaní, začali jsme vařit oběd, který nakonec také nedopadnul tak špatně, jak by snad někteří čarohlídi vylinkohlídili a začali s uklízením. Nádobí se umylo zázračně samo (s naším přispěním), podlaha byla čistá stejně, jako po našem příchodu (což není moc), odpadků nepřibylo, naopak – ubylo. A je to, pobrat batohy, lana a potřeby (Vašek opět dominuje na poli zelených lan).
Náš plán je: dojít do Toulovcových maštalí, tam ukázat, co umíme s lanem, karabinou, sedákem, osmou, uzly a dalšími podobnými maličkostmi, a odtamtud rovnou do Boru u Skutče, kde nás naloží autobus do Žďárce u Skutče (tento drobný geografický nedostatek je o tolik pozoruhodnější, když si člověk uvědomí, že Bor je od Skutče vzdálen tak 15 km, a přesně tolik nás dělí od našeho vlaku). Cesta docela ubíhá, někteří blázni si dokonce zpívají, vrány padají vedrem a Dominik nemůže (tedy... ne že by nemohl padat, vy víte, jak to myslím). Jedna zastávka je u Sotonovy (nebo Setonovi? Jo, to spíš...) studánky, další je u studánky Džberka, kde potkáváme bandu namachrovaných cyklistů na ještě namachrovanějších bájcyklech. Cestu po sluníku vystřídá cesta do kopce, ale náš cíl byl jenom tak 4km daleko od chaty, takže dorážíme do Maštalí, shazujeme batohy a rozhlížíme se. Jeden dobrodinec se ještě vrací, aby vzal sedák, který Vítek nechal u studánky (jó, Vosečkovic krev se holt nezapře). Pak se ještě ve skalním bludišti s místnostmi vkusně označenými bílou barvou jako kuchyně nebo ložnice ztrácí Dominik, ale je opět nalezen. V té chvíli ale už visí lano dolů ze skály a někteří dobrodruzi slaňují.
Bohužel nemáme tolik času, kolik bychom chtěli, a za půl hodiny máme být na 2 km vzdálené zastávce, jinak nás čeká túra až do Žďárce. Peloton vede Kačer a hrdinně nás vede dál a dál po zelené stezce, a dál a dál i ve chvíli, kdy zelená odbočuje. OK, my si toho také nevšimli, ale na někoho to svést musíme. Jenom mi nejde do hlavy, proč člověk, na kterého zakřičíš, ať zastaví, se skutečně zastaví, otočí se, zjistí, že mu nic nechceš, a tak jde dál. Po několika stech metrech se tedy komplikovaně otáčíme, nacházíme správnou cestu a pokračujeme přes devatero kopců. Protože času není nazbyt, jsme okolnostmi nuceni nasadit ostřejší tempo. Cesta je pěkně prudká, nahoru a dolů, nahoru a dolů, tentokrát to není jen Dominik, kdo už se cítí, že nemůže, ale čas nás neúprosně tlačí. Naštěstí je to lesem, takže do nás nepraží slnko. Jeden nejmenovaný člen se ke konci totálně sesype, v slzách řve, že nemůže dýchat, že ho hrozně bolí nohy, ale přesto jde hrdinně dál, takže to není tak hrozné.
Nakonec skutečně dosahujeme zastávky v Boru, a to asi 90 sekund před příjezdem našeho busu, který nás vysadí přímo před nádražím ve Žďárci, kde máme 10 minut na čekání + 20 minut zpoždění. Stánek s nanuky je přijat s povděkem, stejně jako možnost koupit si časopis. Lahváč (nebo Tučňák?) nalézá zálibu v Kačeru Donaldovi, ve kterém je jako příloha nafukovací světelný meč, skutečně užitečná zbraň nezbytná pro provoz živnosti rytíře Jedi, Tlamáč má lepší vkus, a tak investuje do vzdělání a kupuje časopis 21. století, který nám pak krátí cestu vlakem do Rosic. Tam přesedáme, náš vlak domů nám ujel kvůli zpoždění, naštěstí něco jede každou chvíli. Dominik, už zase plný energie, chvíli neposedí, ještě že nás od něj dělí kdysi dávno vyleštěná skleněná stěna (nyní plná jeho slin). Okolo šesté dorážíme domů, celí, živí a zdraví, s touto jedinečnou výpravou za sebou.
Jediná potíž spočívala ve faktu, že klíče se nacházely dále, než mi bylo milo a zdrávo, a z toho důvodu jsem si musel udělat osobní okliku přes Mýto a Litomyšl, abych je vyzískal od správkyně a umožnil nám tak vstup do objektu. No.... má cesta byla rozhodně zajímavá, ale raději bych se věnoval putování zbytku oddílu.
(tento odstavec píše Catcher) S různým zpožděním jsme se v sobotu 28.května ráno sešli na klasickém místě na hradeckém hlavním nádraží. Všechno probíhalo celkem v pořádku, jenom ve Slatiňanech jsme museli přesedat na autobus, abychom přejeli problémy na trati. Jeden z autobusů vyvolával dojem novinky ze 40 let minulého století. Ve Žďárci u Skutčě jsme jako správní homeless na nádraží posvačili a přesunuli se do asi dva kilometry vzdálenené Skutče, kde jsme měli nastoupit na autobusu. Hodinu a půl dlouhou pauzu jsme v místním pěkném parku vyplnili buď odpočinkem pasivním válením se na lavičkách), nebo aktivním (frisbee disk). 90 minut uběhlo jako voda a moderním autobusem jsme se přepravili do Proseče, kam byl také dopraven autem Vítek, který ráno jet nemohl. I vydali jsme se na cestu, prošli jsme si kamenolem, zčásti zatopený. Původní plán, vykoupat se, nebyl nerealizovatelný, ale při pohledu na plovoucí pneumatiku od bagru (a pak, že bagr neplave) a několik mnoho skvrn od oleje nás rychle odradilo. Horko bylo stále dotěrnější, zapadli jsme proto do lesa. Poledne jsme strávili hledáním studánky, abychom mohli doplnit vodu. Po několika marných pokusech jsme to vzdali a rozbili minitábor u potoka asi tři kilometry jižně od našeho cíle, Nových Hradů. K obědu byla uzenina z Tesca, musím říci, že už jsem jedl lepší, ale i mnohem horší. Po „obědě“ se někteří šli vykoupat do menší tůně, aby spláchli svůj smradlavý pot :-)
Konečně se k nám dostal i Okoun, který měl i klíče od chaty. Bordel po sobě jsme uklidili a vydali se na cestu. No a abych nezapomně... přibližně v tomto bodě začal Dominik s tím, že už nemůže. Další položkou na programu dne je pokračování cesty směrem k našemu ubytování terénem, který připomínal náš milý známý Modlivák, ale byl úplnou rovinkou v porovnání s tím, co nás teprve čeká. Po krátkém zdržení u jeskynního systému vysoko v kopci, kam se společně s Honzou vyškrábali i někteří aktivitou kypící jedinci, zjišťujeme, že naše zásoby pitné i nepitné vody se již blíží neúnosné hranici, a proto je zvolena další malá odbočka ke Kapalické studánce. To by ještě nebylo nic hrozného, jenže úlohy dovést nás bezpečně k cíli se zhostil Honzík, jenže, abyste si nemysleli, že to on nějak pokazil, my za to také můžeme, protože jsme ho nezastavili. Po vejšlapu menšího kopečka po jakémsi lokálním značení, za totální absence čehokoliv, co by se podobalo studánce více než kosmický velbloud, jsme přestali věřit Honzíkovu "já to znám, už jsem tam jednou byl" a podívali se do mapy, že vysněná studánka je sice 200 metrů od nás, ale až za srázem, který je nutno obejít. Takže dolů, po cestě o pár metrů dál a jsme tam. Vítá nás čisťoulinký rybníček, jehož hladina občas i probleskuje pod nánosem usazených organických látek, a za ním malá, leč útulná studánka a zařízení připomínající plechovku, na jehož smysl jsme nedokázali přijít. Kromě toho tam byl taková sympatická výpusť, která lákala zejména Lahváče, který konečně našel svoji zábavu v prkně, kterým zacpával a zase uvolňoval výtok vody ze studánky do onoho sympatického rybníčku. Drobný neúspěch nás ale nezdolá, takže vzhůru na další cestu a o několik soustředěných koordinovaných pohledů na zadní kolo kolemprojíždějícího auta a o několik Dominikových jáužnemůžu později již vrzají prkna podlahy oné budovy pod našimi kroky. Nutno podotknout, že v této chvíli máme za sebou sotva 10 km, v to počítaje i převýšení překonané po našem studánkovém dobrodružství, a to je velký rozdíl oproti naší poslední (a vlastně i první) výpravě do těchto končin.
Následuje kratší porada o tom, co a jak, nahlédnutí do mapy, přeorganizace plánu na zítřek a návrh, že bychom se teď mohli jít podívat do Pivnické rokle, která má (alespoň dle Stopařova průvodce) být zajímavá a i relativně blízko. Dobrá tedy, bereme lana a lezecké propriety, které si uzurpuje Vašek (především to drsně vypadající zelené lano a všechny drsně cinkající karabiny). Faktem, který všechny potěšil, bylo, že naše cesta vedla víceméně stejně, jako jsme přišli, až po tu už po n-té zmiňovanou studánku. Cestou jsme nasadili konverzační téma "Náborově-společenská akce pro veřejnost a školy v září" a "Peprné historky ze zákulisí Čekatelek HK". Po sedmero dotazech kdy už tam budem a sedmero odpovědích obsahujících sedm minut v sedmero různých variacích a permutacích (nezapomínáme na jáužnemůžu) jsme dorazili k Dolanskému mlýnu a k místu, kde od cestu odhýbala odbočka do lesa a jenom malá, rozviklaná cedule ukazovala, že tam je víc, než jen temný úvoz plný loupežníků a různě sexuálně orientované chamradi. V té chvíli mohlo být už tak 8 hodin večer a sluníčko se chystalo na pouť přes obzor do Austrálie. I vydali jsme se hrdinsky na pouť a po několika minutách chůze jsme po cestě do kopce jsme usoudili, že ona rokle bude spíše dole, a tudíž následoval skluz po 70stupňovém svahu plném jehličí a stromů až dolů, kde bylo patrné poměrně široké řečiště, naštěstí pro nás v tuto roční dobu vyschlé. Jak jsme tak pokračovali, břehy po obou stranách se začaly zvedat a nakonec přerostly ve skálu. Písek začal být všude. Následovala terénní pouť roklí, která místy skutečně dosahovala úctyhodných výšek, úctyhodných úžek, roklí z pískovce tak měkkého, že do něj šlo psát prstem, a ve kterém už několik úctyhodných jedinců zanechalo své stopy. Rovněž poletující frisbee disk se po nárazu do kamene neponičil, nýbrž urval kus šutru, tedy pokud ve skále rovnou nezůstal zaříznutý. V jednom místě se rokle rozdvojovala a my našli skálu, která byla na první pohled vhodná k lezení. Druhý pohled prokázal, že skála, která se proti svému zdolání brání tím, že prostě odpadává pod rukama, drolí se, sype člověku písek do očí, aby po prvním pokusu zjistil, že lano do ní už stihlo vyříznout dvaceticentimetrovou díru, není úplně to levé banánové. Proto jsme zvolili jiný postup na jiném místě, kde to šlo trochu lépe. O dvacet metrů dál nás čekalo několik děr, mocně vystlaných volným pískem. Bližší prozkoumání ukázalo, že se za nimi ukrývá rozsáhlá jeskyně, kam jsme se pohodlně vešli všichni, a několik průlezů, kterými bylo možné plazit se sem a tam a vykukovat z různých děr ve stěně rokle. Tedy alespoň mladí a dostatečně malí to mohli. Ubývající světlo nám posléze ukázalo, že bychom mohli pohnout kostrou, chceme-li se odtamtud dostat živí. Další cesta roklí byla ale opravdu síla, ukázalo se, že si Průvodce nevymýšlel, když psal o půl metru širokých úžinách, o prolejzání skalních prolejzaček, překonávání padlých kmenů, na jednom místě jsme dokonce museli využít žebřík, který tam pro tento účel byl. A celou doby jsme šli proti proudu vyschlým, nebo téměř vyschlým korytem, a tak jsme si říkali, jak pěkné to tu musí být zjara, když ledy tají. A ve chvíli, když už jsme téměř neviděli, jsme dorazili na konec (respektive na začátek) rokle, zázračně se vynořili z temného lesa na louku plnou světla, které nás hned praštilo do očí, no zkrátka nádherné načasování přesně na vteřinku. Prostě perfektní pointa.
Nastal čas vrátit se. Protože vracet se zpět roklí – no to nepřicházelo v úvahu, zvolili jsme jinou cestu. Vzhledem k tomu, že jsme byli kousek od místa, kde jsme před 10 hodinami vystupovali z autobusu, říkali jsme si, že to bude ještě docela štreka, avšak vzali jsme to zkratkou přes pole, okolo místního JZD na lesní cestu, která nás napojila na ten kopec, na kterém jsme toho odpoledne marně hledali studánku, a vyšli jsme o kousek dál tam, kde už jsme byli tento den vlastně počtvrté. Cestou lesem bylo mladíky zvoleno vhodné konverzační téma – filmové horory, a tak naši neohrožení borci měli v gatích naděláno. Kromě toho ještě řeč šla okolo různých paranormálních otázek jako na co jsou sny, co bude po smrti, a zda existuje Matrix.
Okolo jedenácté večer jsme dorazili zpět na základnu. Všichni byli unavení a hladoví, proto to vezmu jedním slovem – večeře:) Ta zabrala ještě dobrou chvilku, ale dalo se u toho aspoň sedět. Po dlouhé době jsme se také pokoušeli o společné vaření, a docela to i vyšlo, když nepočítám stav kuchyně (zejména toho, do čeho je možné napustit špínu a smrad – hadry, utěrky atd.), ze které by dostal i ten nejotrlejší hygienický kontrolor okamžitou náhodnou anihilaci hmoty. A pak jen spááááát.......
...........a ráno se probudit do slunného dne asi okolo půl desáté. Snídaně a co dál? Chvíli jsme obdivovali kvantum můr na stěně chaty, pak vyrazili na krátkou lukostřeleckou session a také zjistili, že hrát frisbee na terénu, který připomíná tankodrom s převýšením jeden metr na jeden metr (znamínko otáčej na konci každého metrového úseku), není ideální. Protože s tím počítal náš plán a všichni byli po včerejšku ještě trochu utahaní, začali jsme vařit oběd, který nakonec také nedopadnul tak špatně, jak by snad někteří čarohlídi vylinkohlídili a začali s uklízením. Nádobí se umylo zázračně samo (s naším přispěním), podlaha byla čistá stejně, jako po našem příchodu (což není moc), odpadků nepřibylo, naopak – ubylo. A je to, pobrat batohy, lana a potřeby (Vašek opět dominuje na poli zelených lan).
Náš plán je: dojít do Toulovcových maštalí, tam ukázat, co umíme s lanem, karabinou, sedákem, osmou, uzly a dalšími podobnými maličkostmi, a odtamtud rovnou do Boru u Skutče, kde nás naloží autobus do Žďárce u Skutče (tento drobný geografický nedostatek je o tolik pozoruhodnější, když si člověk uvědomí, že Bor je od Skutče vzdálen tak 15 km, a přesně tolik nás dělí od našeho vlaku). Cesta docela ubíhá, někteří blázni si dokonce zpívají, vrány padají vedrem a Dominik nemůže (tedy... ne že by nemohl padat, vy víte, jak to myslím). Jedna zastávka je u Sotonovy (nebo Setonovi? Jo, to spíš...) studánky, další je u studánky Džberka, kde potkáváme bandu namachrovaných cyklistů na ještě namachrovanějších bájcyklech. Cestu po sluníku vystřídá cesta do kopce, ale náš cíl byl jenom tak 4km daleko od chaty, takže dorážíme do Maštalí, shazujeme batohy a rozhlížíme se. Jeden dobrodinec se ještě vrací, aby vzal sedák, který Vítek nechal u studánky (jó, Vosečkovic krev se holt nezapře). Pak se ještě ve skalním bludišti s místnostmi vkusně označenými bílou barvou jako kuchyně nebo ložnice ztrácí Dominik, ale je opět nalezen. V té chvíli ale už visí lano dolů ze skály a někteří dobrodruzi slaňují.
Bohužel nemáme tolik času, kolik bychom chtěli, a za půl hodiny máme být na 2 km vzdálené zastávce, jinak nás čeká túra až do Žďárce. Peloton vede Kačer a hrdinně nás vede dál a dál po zelené stezce, a dál a dál i ve chvíli, kdy zelená odbočuje. OK, my si toho také nevšimli, ale na někoho to svést musíme. Jenom mi nejde do hlavy, proč člověk, na kterého zakřičíš, ať zastaví, se skutečně zastaví, otočí se, zjistí, že mu nic nechceš, a tak jde dál. Po několika stech metrech se tedy komplikovaně otáčíme, nacházíme správnou cestu a pokračujeme přes devatero kopců. Protože času není nazbyt, jsme okolnostmi nuceni nasadit ostřejší tempo. Cesta je pěkně prudká, nahoru a dolů, nahoru a dolů, tentokrát to není jen Dominik, kdo už se cítí, že nemůže, ale čas nás neúprosně tlačí. Naštěstí je to lesem, takže do nás nepraží slnko. Jeden nejmenovaný člen se ke konci totálně sesype, v slzách řve, že nemůže dýchat, že ho hrozně bolí nohy, ale přesto jde hrdinně dál, takže to není tak hrozné.
Nakonec skutečně dosahujeme zastávky v Boru, a to asi 90 sekund před příjezdem našeho busu, který nás vysadí přímo před nádražím ve Žďárci, kde máme 10 minut na čekání + 20 minut zpoždění. Stánek s nanuky je přijat s povděkem, stejně jako možnost koupit si časopis. Lahváč (nebo Tučňák?) nalézá zálibu v Kačeru Donaldovi, ve kterém je jako příloha nafukovací světelný meč, skutečně užitečná zbraň nezbytná pro provoz živnosti rytíře Jedi, Tlamáč má lepší vkus, a tak investuje do vzdělání a kupuje časopis 21. století, který nám pak krátí cestu vlakem do Rosic. Tam přesedáme, náš vlak domů nám ujel kvůli zpoždění, naštěstí něco jede každou chvíli. Dominik, už zase plný energie, chvíli neposedí, ještě že nás od něj dělí kdysi dávno vyleštěná skleněná stěna (nyní plná jeho slin). Okolo šesté dorážíme domů, celí, živí a zdraví, s touto jedinečnou výpravou za sebou.
