A je tu… září čili den zahajovací výpravy. Na nádraží pod hodinami jsme se setkali v takovémto složení: tři vlčata - Ondrášek, Lukáš, Pavouk; tři skauti - Tučňák, Vašek a já; a čtyři vedoucí: Tlamáč, Okoun, Soník a Kačer. Tudíž celkem hojný počet. Vašek a já jsme samozřejmě přišli v maskáčích a se zbraněmi, což se časem ukázalo jako dobrý nápad.
Cestu vlakem jsme přežili kupodivu všichni, i když pár lidí okolo z nás bylo v šoku. Po vystoupení kdesi uprostřed polí jsme plni nadšení a energie vyrazili ku svému cíli. Po cestě jsme hráli nálet a tak si představte, když Tlamáč nebo já jsme vylezli na malý smrček nebo borovici. Bágly občas letěly vzduchem, protože jsme potřebovali co nejvíc času. Zhruba v půli cesty si Tučňák vymyslel upgrade, že když zařve divoký prase, tak ho máme chytit, a to se mu stalo osudným - zbytek cesty hekal jako herka, nadával a kulhal.
Po vydatném posilnění jsme se s Vaškem nějak začali prát, pro ostatní to byla velká zábava - Honza si do nás mohl kopnout, Tlamáč natočit a poté prezentovat jako 4% menšinu a ostatní jen tak nevinně smát. Když nás od sebe odtrhli, mohli jsme i s hekajícím Tučňákem vyrazit dál. V té chvíli mě Tučňák proklínal, protože jsem mu řekl, aby vzal ještě jeden stan pro Ondru, a ten samozřejmě nedorazil.
Na tábořišti, kam jsme k večeru dorazili, jsme se ujistili, že z minulého pobytu zde bez spacáku jsem se poučil a šlo se stavět stany. Poté jsme s Vaškem, Tučňákem a vlčaty šli hrát přestřelku, což nás chytlo natolik, že jsme v tom pokračovali skoro pořád. Večer, když už byla tma, jsme ještě hráli Kam až?, které zde díky terénu bylo neuvěřitelně zábavné. Zvláště něktěří vedoucí používali zvláštní techniky: při nejistotě prozkoumávaly keře klacky nebo jeden nejmenovaný (Okoun) zapikával i „nejmenované blížící se individuum“.
Náhle v noci jsem seprobudil a zjistil, že to, co mě vzbudilo, byla sova, která se rozhodla trénovat na caruso show přímo vedle nás na stromě.
Ráno po snídani jsme se ještě vydali přímo do lesa na střílečku, poté stavěli přístřešky jen z přírodnin. Moje skupinka chvíli spolupracovala, ale poté vzali do zaječích a nechali mě v tom samotného.
Návrat proběhl v dešti a v míru, a tak jsme se všichni vrátili živí.
Lahváč
Cestu vlakem jsme přežili kupodivu všichni, i když pár lidí okolo z nás bylo v šoku. Po vystoupení kdesi uprostřed polí jsme plni nadšení a energie vyrazili ku svému cíli. Po cestě jsme hráli nálet a tak si představte, když Tlamáč nebo já jsme vylezli na malý smrček nebo borovici. Bágly občas letěly vzduchem, protože jsme potřebovali co nejvíc času. Zhruba v půli cesty si Tučňák vymyslel upgrade, že když zařve divoký prase, tak ho máme chytit, a to se mu stalo osudným - zbytek cesty hekal jako herka, nadával a kulhal.
Po vydatném posilnění jsme se s Vaškem nějak začali prát, pro ostatní to byla velká zábava - Honza si do nás mohl kopnout, Tlamáč natočit a poté prezentovat jako 4% menšinu a ostatní jen tak nevinně smát. Když nás od sebe odtrhli, mohli jsme i s hekajícím Tučňákem vyrazit dál. V té chvíli mě Tučňák proklínal, protože jsem mu řekl, aby vzal ještě jeden stan pro Ondru, a ten samozřejmě nedorazil.
Na tábořišti, kam jsme k večeru dorazili, jsme se ujistili, že z minulého pobytu zde bez spacáku jsem se poučil a šlo se stavět stany. Poté jsme s Vaškem, Tučňákem a vlčaty šli hrát přestřelku, což nás chytlo natolik, že jsme v tom pokračovali skoro pořád. Večer, když už byla tma, jsme ještě hráli Kam až?, které zde díky terénu bylo neuvěřitelně zábavné. Zvláště něktěří vedoucí používali zvláštní techniky: při nejistotě prozkoumávaly keře klacky nebo jeden nejmenovaný (Okoun) zapikával i „nejmenované blížící se individuum“.
Náhle v noci jsem seprobudil a zjistil, že to, co mě vzbudilo, byla sova, která se rozhodla trénovat na caruso show přímo vedle nás na stromě.
Ráno po snídani jsme se ještě vydali přímo do lesa na střílečku, poté stavěli přístřešky jen z přírodnin. Moje skupinka chvíli spolupracovala, ale poté vzali do zaječích a nechali mě v tom samotného.
Návrat proběhl v dešti a v míru, a tak jsme se všichni vrátili živí.
Lahváč
